Bojový,agresivní, nebezpečný, nebo jen velký?

,,Než odsoudíte psa na druhém konci vodítka, podívejte se nejdřív na to, kdo to vodítko drží,,

Bojový, nebezpečný, nebo jen velký?​"

Bojové plemeno." Termín, kterým se dnes v parku nálepkuje každý druhý větší pes. Pro veřejnost je to synonymum pro "nebezpečný" nebo "agresivní". Tento mýtus se stal stínem, který dopadá na všechna silná plemena – od pitbullů a amstaffů přes rotvajlery a dobrmany až po majestátní molosse, jako je třeba cane corso. Ale kde končí historie a začíná lidská hloupost?​

Terminologický chaos: Bojový vs. Agresivní

​Musíme si nalít čistého vína. Zatímco u některých plemen (jako pitbull nebo amstaff) můžeme mluvit o historickém využití, v moderní kynologii termín "bojové plemeno" oficiálně neexistuje. Žádná mezinárodní organizace (FCI) takovou kategorii neuznává.​Problém nastává, když lidé zaměňují historický původ s aktuální povahou. Pes není agresivní proto, že je to pitbull nebo cane corso. Agresivita není plemenný znak, je to výsledek selhání – buď v socializaci, ve výchově, nebo ve zdraví. Označit psa za "nebezpečného" jen podle vzhledu je stejně absurdní, jako označit všechna červená auta za "závodní a hazardní".​

Mediální hon na čarodějnice: Titulek nad pravdu​

Televize a bulvár hrají v tomto honu hlavní roli. Útok psa s respekt budícím vzhledem je zpráva dne, která prodává reklamu. Útok labradora nebo jezevčíka – kterých je statisticky mnohem více – se do zpráv nedostane. Není to dostatečně "senzační".​Nikdo už v televizi neřeší PROČ pes zaútočil. Nikdo nezkoumá, že majitel psa bije, drží ho v izolaci nebo naprosto neodhadl jeho povahu a potřeby. Nikdo neřekne, že chyba není v psovi, ale v tom, že ho nikdo nenaučil, jak se v lidském světě chovat. Je to stigmatizace, která dopadá na zodpovědné majitele. Je to ten pocit, když na vás v parku někdo křičí, přestože váš pes vzorně kráčí u nohy. Lidé útočí na "nebezpečného" psa, přitom sami svou agresivitou vytvářejí napětí, které pes cítí.​

Pes není "módní statement", je to závazek​:

Mnoho lidí si plete pořízení psa s nákupem drahého doplňku. Vidí jen tu vnější slupku – svaly a "drsňácký" vzhled na fotky.​

Módní doplněk na Instagram: Fotka na sítě zabere vteřinu, ale pes vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou pozornost.​

Mýtus o "vyběhání se" na zahradě: Tohle je největší tragédie. Je úplně jedno, jestli máte čivavu nebo padesátikilového molosse – pes, který je zavřený jen na zahradě bez práce, socializace a nových podnětů, prostě "zblbne". Zahrada není pro psa svoboda, ale jen větší kotec. Pes bez kontaktu s okolním světem a bez jasných pravidel se stává časovanou bombou z frustrace a nudy, nikoliv ze zlosti.​ 

Pes je parťák, ne hračka:

Hračku můžete odložit. Psa ne. U plemen, která budí respekt, je lhostejnost majitele fatální.​

Pes jako zrcadlo: 

Není špatný pes, je špatný majitel.​Genetika není prázdné slovo a ano, pes může mít v genech určité predispozice. Ale genetika je nabitá zbraň, kterou odjišťuje až člověk. Pokud si psa pořídí majitel, který se mu věnuje od štěněte, ví přesně, s čím pracuje. Zodpovědný majitel není ten, kdo tvrdí, že jeho pes "by neublížil mouše". Zodpovědný majitel je ten, kdo svého psa zná, vnímá jeho signály a dokáže předvídat. 90 % problémů začíná u člověka.​

Když člověk psa "rozbije": Dá se opravit?​

Co se stane, když někdo psa zkazí, nevychová a pak si s ním neví rady? Často končí v útulcích s nálepkou "nezvladatelný". Ale i velký pes, kterého člověk "rozbil", se většinou dá opravit. Chce to ale obrovské množství času, trpělivosti a odborného vedení. Většina těchto psů nekouše proto, že jsou zlí, ale protože jsou zmatení nebo v hlubokém stresu.¨

Vždycky je to o člověku:

​Pokud pes není vážně nemocný (skrytá bolest nebo neurologický problém), je jeho chování vizitkou majitele. Majitel, který nemá doma hračku, ale parťáka, ví, jak s ním zacházet a jak konfliktům předcházet dřív, než vůbec vzniknou.

​Pes není právo, ale výsada. Pokud někdo chce jen "drsnou image", ať si koupí koženou bundu, ne živou bytost, která za jeho neschopnost nakonec zaplatí životem.