PSÍ ŽIVOT: Moje kulinářské experimenty!

Zápisky nepochopeného génia: Přečtěte si první díl Rockyho pamětí o tom, jak se jeden upřímný pokus o rodinný oběd zvrtl v "kriminál" uprostřed obýváku a totální nepochopení psí snahy. 

​ČAU LIDI,tak na začátek se vám představím. 

Jsem Rocky. Podle očkovacího průkazu (který jsem mimochodem nejedl, i když vypadá lákavě) jsem kříženec cane corso a bandoga. 

V praxi to znamená, že mám výraz svalnatého filosofa a prostorovou koordinaci náklaďáku s pískem. Většinou mi ale říkají mamute, polenem prastěnej pakoni nebo obříku. Je mi něco přes rok a ta ženská, co mě před rokem unesla z pelechu, tvrdí, že je moje máma. No jako... nevím, ale podobní si fakt nejsme.​

V bytě s námi bydlí ještě táta (ten je tam od toho, aby mě občas drbal a občas mi nadával), dvě děti a ještě dva, o kterých bych řekl, že se mnou příbuzní budou – mají čtyři nohy a ocas jako já. Agnes neboli Drama Queen a Rico, kterého podezřívám, že místo granulí tajně šňupe drcené baterky, protože se pohybuje rychlostí světla.​

Můj psí život se v podstatě skládá z větších či menších průšvihů. Já osobně si teda myslím, že máma s tátou jenom naprosto postrádají smysl pro inovaci a neumí ocenit mou vrozenou genialitu. O všem vám budu postupně vyprávět, protože tohle prostě svět musí vědět.​

Začnu hned svým prvním velkým nápadem:

Rozhodl jsem se, že uvařím pořádnej rodinnej oběd. Víte, jak se říká, že láska prochází žaludkem? Tak v mým podání procházela celou kuchyní, předsíní a končila u mámina hysterickýho záchvatu. Ale nepředbíhejme...​

Máma odjela, že prý musí nakoupit a bude za chvíli zpátky. Aspoň to tvrdila. Nám jet zakázala, prý už se do auta nevejdeme (což je při mých rozměrech i docela uvěřitelný argument).​

Jako slušně vychovaný pes jsem si nechtěl jen tak trapně válet šunky na gauči. Rozhodl jsem se, že budu užitečný a pomůžu v kuchyni. Tehdy mi bylo asi osm měsíců a v baráku se mnou bydlela jen Agnes. Rico se k nám nakufroval až o něco dýl, ten u téhle historické události chyběl.​

Všechno potřebné k vaření jsem našel během chvilky. Nože, talíře, nějakou tu luxusní ingredienci v odpadkovém koši a zbytek v nádobí, co čekalo na lince až ho někdo umyje.

Našel jsem tam i plastovou láhev. Hele, nikdo mi dopředu neřekl, že na vaření se používají kastroly, a ne petky. To je podle mě jen věc názoru. 

Samozřejmě jsem si mohl vzít příklad z naší Drama Queen, hodit záda na gauč a dlabat na to, jenže já měl NÁPAD.

​Přiznávám, ze začátku mi to moc nešlo. Nože a talíře s celkem slušným hlukem emigrovaly na zem, jak jsem skákal na linku a snažil se vyhrabat všechno, co ke svému receptu potřebuju.​

A mimochodem, věděli jste, že sporák se dá zapnout tak, že prostě dostatečně dlouho skáčete na ty kroutící se nesmysly vepředu? Ne? Tak teď už to víte. Jde to! (doporučuji všem vyzkoušet)

Povedlo se mi to tak bravurně, že jsem si na tu hřející plotýnku rovnou hodil i tu plastovou láhev. Jako jooo... trochu to smrdělo, uznávám, ale v tu chvíli jsem se dmul pýchou. 

Úplně jsem viděl mámu, jak přijde a řekne: "Rocky, ty jsi tak šikovnej kluk, ty už umíš i vařit!"​A víte co? Neřekla. Vůbec to neocenila.​

Naopak, hned ve dveřích začala vykřikovat něco o tom, že mě pověsí za koule do průvanu, že z tohohle jednou skončí v blázinci a že jsem byl "sám doma" jenom jednu hodinu. Věřte mi, nebyla to hodina, byla to věčnost!

​Hned za tepla bonzovala tátovi do telefonu. Prý jsem blbeček, málem jsem zapálil byt a mluvila něco o separačce. Nevím, co to je, ale zní to jako název pro nějakou vtipnou hru. 

Pak mi jen suše oznámila, že mám "po ptákách". Že už doma sám nebudu, leda tak v kleci, protože jsem nebezpečnej sobě i celýmu okolí v okruhu 15 kilometrů. Podle mě hrozně přehání, v sousední vesnici o mém vaření neměli ani tuchu.​

A tak skončila moje kariéra rodinného kuchaře. 

Tu klec jsem fakt vyfasoval. Tomu říkám vděk – pes se snaží být užitečný, buduje domácí krb (doslova) a jako odměnu dostane kriminál uprostřed obýváku.​

To je z prvního dílu mých pamětí všechno. Ale nebojte, mých "geniálních" nápadů bylo víc... 

Povím vám o nich zase příště!