PSÍ ŽIVOT: Jak jsem se chtěl stát záchranářem 

​Zápisky nepochopeného génia: Přečtěte si druhý díl Rockyho pamětí o tom, jak dopadl jeho pokus o kariéru u záchranných složek. 

​Čau lidi,​

O mém tragickém pokusu stát se rodinným šéfkuchařem a zastínit Gordona Ramsayho už jste četli. 

Skončil jsem sice hluboko pod úrovní Jirky Babici ale s kriminálem v podobě klece na krku... 

Jestli nevíte o co jde, tak přečíst si to múžete tady.​

Protože jsem pes ambiciózní – no dobře, moje ambice končí u válení se na gauči a hledání někoho, kdo mi bude hodinu v kuse drbat kulky (to je lidi absolutní strop blaha) – rozhodl jsem se tentokrát výjimečně poslouchat, co máma říká....

A máma říkala, že bych mohl být PES ZÁCHRANÁŘ.​

To znělo jako slušnej plán. Představoval jsem si velký auta, vrtulníky a hlavně tu slávu! 

Podle TikToku to vypadalo jako naprostá brnkačka, kterou by zvládlo i štěně s jednou tlapou v sádře. Jenže, jak jsem rychle pochopil, realita versus TikTok je sakra velký rozdíl.​

Mezitím, co máma na internetu hledala různé psí školy, jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Nechápu, proč to tak hrotí, když na TikToku nebo Instagramu je jasně vidět, že stačí vypadat drsně a běžet správným směrem. Já už se v duchu viděl, jak mi na obojek věší medaile za statečnost a jak o mně točí reportáž do zpráv.

​Příležitost dokázat mámě, že nějaké cvičiště je jen ztráta času a že jsem talent od přírody, na sebe nenechala dlouho čekat. 

Stalo se to v zimě. Vytáhl jsem mámu ven někdy kolem čtvrté ráno – sice se netvářila zrovna nadšeně, ale šla (co jí taky zbývalo, že jo). 

A pak se to stalo. Nevím sice jak, ani proč měla máma najednou potřebu se zblízka seznamovat s pangejtem u cesty, ale podle toho upřímného výkřiku "AUUU!" jsem usoudil, že to v plánu úplně nebylo.​

Právě tenhle výkřik byl pro mě jasný signál: TEĎ, NEBO NIKDY! Ukážu, co ve mně je. Ladnými jeleními skoky jsem vyrazil na pomoc. 

Našel jsem ji! Radostí, že jsem u cíle jako první, jsem na ni okamžitě skočil ve stylu: "Klid, mámo, jsem tady! Vydrž, já tě zachráním!" Přece jsem to takhle viděl na těch sítích, ne?​

Jenže tady se přesně ukázal ten fatální rozdíl mezi realitou a Instagramem. 

Nikdo mi totiž ve videu neřekl, že na zachraňovanou osobu se nesmí dupat, skákat jí po hlavě a nadšeně jí u toho oslintávát obličej... No co ,učenej z nebe nespadl a snaha byla....

Mámu jsem sice našel rychlostí blesku, ale svou "muší váhou" jsem ji definitivně zašlapal do křoví, vedle kterého se do té doby jen tak nevinně válela.​

Jako jo, pochvalu jsem od mámy nakonec dostal, ve chvíli, kdy jsem se konečně uklidnil a ona dostala šanci se zhluboka nadechnout a po čtyřech se vydrápat z toho křoví. 

Domů dokulhala a cestou něco mumlala o zlomené páteři,chápejte ji,byla v šoku z toho pádu,páteř jsem jí nezlomil. 

Tátovi  pak doma oznámila, že bych mohl poskytovat maximálně tak "pomoc poslední" – ve smyslu dorazit zraněného, aby se už dlouho netrápil....

Od té doby o žádné záchranářské škole už nepadlo ani slovo,kariéra záchranáře je prý taky pasé...

 Máma ale prohlásila, že mi najde jinou práci. 

To mě upřímně trochu děsí. U mámy s tátou totiž každá "zábava" smrdí velkou dávkou pohybu – prý abych se unavil a nevymýšlel kraviny. Což je od nich dost nefér, protože vymýšlení kravin je moje hlavní hobby.​

No nic, já se jdu zase válet na gauč a čekat na někoho, kdo mě pořádně podrbe. A vám zase něco ze svého (ne)lehkého života napíšu příště!

​Váš Rocky